A A A

 

K čemu jsou kabely, to je snad celkem jasné. Z hlediska provozu u uživatele mají především přenášet signál, a pro potřeby tohoto článku se omezíme na přenos ze zesilovače do reproduktoru. Také mohou vydělávat peníze a tento fakt není z hlediska tématu tohoto článku právě zanedbatelný; to je ale nejistá půda, na kterou se raději pouštět nebudeme. Maximální úspěch, kterého může (reproduktorový, výkonový) kabel z fyzikálního hlediska dosáhnout, je dokonalé, to jest jakýchkoli ztrát prosté přenesení signálu z výstupních svorek zesilovače na vstupní svorky reproduktorové soustavy. Tento úspěch je ale dopřán pouze kabelu ideálnímu, tedy žádnému. Skutečný kabel vždycky nějaké ztráty způsobí. Nás by pochopitelně zajímalo, jak tyto ztráty vznikají a jak konkrétně vypadají. Fyzika dává jasnou odpověď – zde máte Ohmův zákon, použijte jej náležitým způsobem. To má ale dva háčky. První z nich je použití samotné. Ohmův zákon tak, jak jej kdysi pan Ohm vymyslel a jak se učí na školách nižšího stupně, je formulován a platný pouze pro stejnosměrný proud a napětí. U střídavých proudů a napětí, které se v audiotechnice vyskytují, nastávají potíže. Druhým háčkem je pojem signálu. Z uvedeného jednoduchého fyzikálního hlediska je signálem všechno, co se dá z výstupu zesilovače odebrat. Teorie informace a také psychoakustika ale rozlišuje signál užitečný od signálu neužitečného. Pokud by se nějakým způsobem podařilo dosáhnout toho, aby ztráty při přenosu více postihly ty neužitečné složky, pak z psychoakustického hlediska by vlastně došlo k zvýšení kvality signálu, i když teoretické množství přenesené informace by kleslo. Toť onen svatý grál hifistiky – výsledek jejího snažení musí být dokonalejší než originál. Základní teorií funkce kabelu a jejích pozitivních i negativních aspektů se tentokrát zabývat nebudeme, naším tématem je bi-wiring, bi-amping a otázka, zdali nás k tomuto svatému grálu mohou přiblížit.

U bi-wiringu se jedná o připojení dvou- nebo vícepásmové reproduktorové soustavy k zesilovači tím způsobem, že výhybka se rozdělí na dvě části s oddělenými vstupy (samozřejmě také výstupy, ale ty jsou uvnitř bedny a jejich správné připojení by měl obstarat výrobce) a každá část se připojí na výstup zesilovače vlastním kabelem. Pokud jde o dvoupásmovou soustavu, oddělí se od sebe hloubková a výšková část. U třípásmové soustavy zpravidla zůstává spojena středová část s částí výškovou. Je možný i tri-wiring, příliš často se však nepoužívá. Nevím, jakým způsobem myšlenka bi-wiringu vznikla a co bylo jeho původním účelem. Možná šlo o dobře míněnou, ale chybně pojednanou snahu omezit vliv kabelu na přenos signálu. Tento vliv je určen vzájemným působením výstupu zesilovače, kabelu a reproduktorové soustavy, přičemž obecně je tím menší, čím menší je odpor a indukčnost, resp. induktance kabelu. (Poznámka: indukčnost je parametr kabelu daný jeho konstrukcí a induktance je cosi jako přídavný odpor indukčností způsobený. Indukčnost příliš nezávisí na kmitočtu, induktance je kmitočtu přímo úměrná. Impedance kabelu je dána jeho odporem a induktancí, nejde ale o jejich součet.) Nejjednodušším způsobem, jak odpor a induktanci kabelu zmenšit, je vzít místo jednoho kabelu dva a spojit je paralelně, tedy na obou koncích (obr. 1). Pokud ale kabely spojíme paralelně pouze u zesilovače a u reproduktorové soustavy připojíme každý kabel na jiný vstup výhybky (čímž vznikne bi-wiring, obr. 2), je možné dokázat, že výsledná změna neodpovídá paralelnímu spojení. Za určitých okolností se ztráty v kabeláži mohou dokonce zvětšit. Teoretický rozbor by byl značně rozsáhlý, uvedený jev byl ale autorem tohoto článku skutečně pozorován. Proto hovoříme o chybně pojednané snaze, která je navíc zaplacena dvojnásobnou cenou kabelu.

 

Poznamenávám, že z elektrického hlediska nezáleží na tom, jakým způsobem paralelní spojení konců kabelů provedeme, pokud je odpor tohoto spojení dostatečně malý (prakticky v řádu setin ohmu). V zásadě je tedy možné využít i zdvojených výstupních svorek zesilovače (A/B loadspeakers, byť jsou určeny k něčemu jinému; obě dvojice svorkových souprav však musí být zapnuty, což u některých zesilovačů není možné). Trochu počítání: jedna přípojka jsou dvě svorky (obvykle černá a červená), jeden kanál tedy potřebuje nejméně jeden pár svorek, dva kanály jsou nejméně dva páry svorek a pokud má zesilovač možnost volby A/B speakers, je to všechno dvakrát, tedy dvakrát dva páry, čili celkem osm svorek. Původně to všechno bylo určeno k něčemu jinému, ale pro bi-amping to může fungovat taky. Pokud jde o impedanci, je při bi-wiringovém zapojení zesilovače zatížen stejně jako při zapojení jednoduchém (řekněme "mono-wiring").

 

Právě jsme si řekli, k čemu je bi-wiring špatný. Ale k čemu je dobrý? Podstatou problému je nelineární chování reproduktorů. Každý reproduktor se chová nejen jako spotřebič, ale do jisté míry i jako zdroj signálu. Signál reproduktorem vyráběný je odvozen od signálu do reproduktoru přivedeného, je ale značně zkreslen. Pokud jsou dva reproduktory propojeny v dvoupásmové kombinaci, mohou se produkty nelineární funkce jednoho z nich přenášet do druhého a být jím v přiměřené míře přeměňovány na akustický signál. K tomuto přenosu dochází prostřednictvím propojení vstupů obou větví výhybky. Předpokládejme, že zesilovač je ideální v tom smyslu, že má nulovou výstupní impedanci, což jinými slovy znamená nekonečně vysoký činitel tlumení (prakticky aspoň sto a více). Pokud by i kabel byl ideální, došlo by na vstupu výhybky ke zkratování oněch nelineárních produktů a žádný přenos z reproduktoru do reproduktoru by nenastal. Jelikož však kabel má jistý odpor a induktanci, není toto zkratování dokonalé, nastává pouze útlum. Ten není právě malý, v naprosté většině případů přesahuje 50 dB, takže je důvod k pochybám, zdali mohou vzniknout nějaké slyšitelné efekty. Nicméně v principu nelineární vazba mezi reproduktory existuje. Pokud použijeme bi-wiring, pak nelineární složky z jedné větve výhybky musí přes konečný odpor a induktanci kabelu putovat nejprve k výstupním svorkám zesilovače, tam se ovšem zkratují a zpět do druhé větve již neputují. Při konečném činiteli tlumení bude zkratování nedokonalé, příslušný útlum ale bude vždy větší než při propojení bez bi-wiringu. Dlužno podotknout, že při použití ideálního kabelu je efekt bi-wiringu nulový, tj. systém se při bi-wiringovém uspořádání chová stejně jako při použití jednoho (společného) kabelu. A naopak, čím větší bude odpor a induktance (resp. indukčnost) kabelu, tedy vlastně čím bude kabel horší, tím větší bude poměrný efekt bi-wiringu. Za určitou hranicí samozřejmě negativní vliv kabelu převáží nad pozitivním efektem bi-wiringu, je ale dost obtížné tuto hranici stanovit; experimentování v tomto směru ponechávám iniciativě čtenářské obce.

 

Pokud jde o bi-amping, je situace podstatně jednodušší. Každá větev reproduktorové soustavy má svůj vlastní zesilovač, k žádnému ovlivňování popsaného druhu tedy nemůže dojít. Navíc je k dispozici vyšší výkon, zesilovače jsou méně zatíženy, všechno by tedy mělo fungovat lépe a praxe to také potvrzuje. Znamená to ovšem nějaký ten zesilovač navíc, což se zpravidla řeší s oddělenými výkonovými bloky. Což znamená navíc i nějaký ten síťový kabel a linkový kabel. Ale výsledek – skvost. No a vůbec nejdokonalejší řešení je bi-amping s nevýkonovou výhybkou, což už ale předpokládá speciálně konstruovanou reproduktorovou soustavu (časem si o tom povíme trochu víc). A jak je to s tím svatým grálem? Domnívám se, že právě popsané techniky nás k němu nepřiblíží. Mohou ale neutralizovat některé vlivy, které by nás od něj vzdalovaly, a to je koneckonců taky k něčemu dobré.

« Zpět | Tisk