A A A

 

1. Co vlastně potřebuji?

Ujasněte si, co skutečně chcete koupit – chcete vybudovat domácí kino na základě stávající sestavy? Nebo začínáte „od nuly“? Možná máte kvalitní stereosestavu a hodláte ji pouze rozšířit na 5.1 (či více) kanál – k tomu potřebujete dokoupit satelitní reprosestavy, centr a subwoofer. Domácí kino dále vyžaduje vícekanálový zesilovač/AV receiver, a nemáte-li DVD přehrávač, pak musíte dokoupit i ten. Instalací domácího kina se podrobněji nebudeme zabývat, návod jak vybudovat komponentní systém domácího kina najdete například v článku 12 kroků do kina (viz S&V 7+8/02) či v obrázkovém „tutorialu“ (v S&V 4/04), zde jen doporučujeme přesvědčit se, že AV receiver domácího kina umí buď nastavit bedýnky automaticky, např. pomocí mikrofonu, nebo je schopen generovat testovací signál – jinak bude instalace komplikovanější (pokud nevlastníte například náš testovací DVD disk).

Na domácím kině pak budete chtít buď především sledovat filmy se slušným ozvučením, nebo vám jde i o kvalitní poslech muziky – a to jak vícekanálové, tak stereo. Můžete tedy volit mezi zakoupením (dokoupením) jednotlivých komponent nebo sáhnout po kombinaci „všem v jednom“ – stále populárnějším domácím kině all-in-one (AIO).

 

2. AIO, nebo z komponentů?

Chcete-li domácí kino využít i ke kvalitnímu poslechu hudby ve stereu, případně z disků SACD a DVDA, raději vybudujte sestavu ze samostatných komponentů a volte cestu dovybavení základu, který už máte doma. Takovou sestavu můžete totiž v budoucnu dále zdokonalovat a upgradovat. Domácí kino typu all-in-one sice ušetří vaši peněženku i práci při instalaci, ale neposkytne audiofilský zážitek z poslechu hudby a těžko ho budete po zvukové stránce zásadnějším způsobem vylepšovat.

 

3. V jakém interiéru budete kino stavět?

Otázka vypadá nenápadně, ale je velmi důležitá, a nejde jen o estetiku interiéru. Prvním kritériem je totiž velikost místnosti. Do malého pokojíku (do 15 m2) by měl stačit výkon 20 až 25 W na každý kanál. Budujete-li kino vmístnostech kolem 20 až 25 m2 , zvažte, zda tuto část bytu věnujete převážně poslechu a odpočinku, nebo jestli tu budete i pracovat a častěji se pohybovat. Podle toho se rozhodněte pro menší komponenty a takovou instalaci, při níž nehrozí klopýtání přes kabely a kde přístroje nebudou svádět k tomu, aby se staly odkládacím stolkem. Sáhnout lze po sestavách, které nabízejí bezdrátové připojení zadních repro. Nejde o highend, ale zvukové kvality jsou úměrné požadavkům na „malý biograf“.

Jinou variantou jsou řešení, která eliminují počet bedýnek (efekty jsou integrovány do předních repro a pouze jejich natočením a využitím odraženého zvuku od stěn místnosti lze dosáhnout překvapivého zvuku). DVD přehrávače a receivery v jedné bedýnce u AIO (neboli all-in-one) mají nejrozmanitější design, myslete proto na to, zda se vám „krabice“ vejde na plánované místo i po připojení kablíků (scart, který obecně zaručuje nejkvalitnější propojení, bude výrazně vyčnívat a svůj prostor chce i kabel). Zda bedýnky mají takové uchycení, jaké potřebujete, vejdou se do poličky, mají pryžové „ponožky“ proti poškrábání nábytku, dají se připevnit na zeď, je kam rozmístit stojánky? Zvažte také, zda chcete postavit subwoofer (obvykle největší bedýnku) například do rohu místnosti (kde basy díky odraženému zvuku obvykle hrají nejlépe), nebo jestli vám vyhovuje, je-li integrován v předních soustavách? K ozvučení průměrně vybaveného pokoje stačí výkon kolem 40 až 50 W na každý kanál. Disponujete-li ještě rozlehlejší místností (nebo jsou vaše nároky vyšší) a hodláte ji zasvětit domácímu kinu, nedělejte si iluze, že její akustiku „utáhne“ malý systém all-in-one a pusťte se do výběru jednotlivých komponent.

 

4. Jaká „televize“ bude ta správná?

Otázka se trochu podobá té první, kde jsme se ptali „CO potřebuji“, ale rozvádí ji jiným směrem – týká se především zobrazovače. Buď máte televizor, s nímž jste spokojeni a nehodláte ho v brzké době měnit, pak pouze zkontrolujte, zda k němu lze domácí kino připojit. Hodláte-li zakoupit zobrazovač nový, myslete na kvality obrazu – investujete-li například do dražší plazmy, LCD nebo projektoru, patrně se nespokojíte s kvalitami přehrávače v sestavě AIO a raději se poohlédnete po přístrojích, umožňujících digitální výstup, jinak je to stejné jako hlásit se do seriálu F1 s trabantem...

 

5. Jak TV dobře připojím?

Vybírejte sestavu, kterou lze připojit k vašemu zobrazovači – výhodou je vybavení konektory scart. Pokud máte moderní zobrazovač s digitálními vstupy, hledejte i DVD přehrávač a AV receiver vybavený těmito výstupy, jinak kvalit plazmy, LCD či projektoru plně nevyužijete. K běžnému systému all-in-one obvykle postačí zobrazovače v cenové třídě do 20 000 Kč.

Kupujete-li přístroj s konektory scart (a chcete tento výstup používat), ujistěte se, že máte i příslušný kabel – ve výbavě přístroje obvykle nebývá. Nejlevnější scart pořídíte zhruba za „stovku“, lepší provedení může cenu třeba i zdesateronásobit.

 

6. Jaká je dobrá cena?

Začneme-li vybírat jen podle ceny, velice snadno „naletíme“ a zapomeneme, co jsme vlastně chtěli koupit, kde jsme to chtěli instalovat a co jsme k tomu chtěli připojit... Neřiďte se tedy v prvé řadě jen cenou. Vždy se snažte ujistit, že přístroj nabízí to, co potřebujete (výkon, funkční výbava, konektivita s vaším zobrazovačem, případně s dalšími přístroji). Mohlo by se vám přihodit, že to, co ušetříte, během krátké doby zase „rozfofrujete“ za něco, na co jste při výběru zapomněli.

Výdaje za domácí kino přímo souvisejí s naším očekáváním. V současné době jsou DVD přehrávače a systémy AIO jednou z nejprodávanějších komodit a to se také odráží na jejich ceně – výrobní náklady jsou stlačeny na minimum (a díky bohaté konkurenci na nich ani výrobci příliš nezískají), takže je na výběr obrovská spousta mimořádně levných lákadel. Počítejte však s tím, že nízká cena se někde projeví – například v kvalitě obvodů v komponentech či ve spolehlivosti provedení, a tedy i v životnosti přístroje. Pro ilustraci cenových tříd domácích kin AIO mrkněte na rámeček Kolik stojí AIO.

Máte-li na výběr mezi značkovým přístrojem a výrobkem noname či neznámé exotické značky, pamatujte, že v případě poruchy kupujete spolu se značkou i záruku na garantovaný servis, nehledě na fakt, že řada neznámých dovozců je často na štíru s dodržováním našich zákonných norem.

 

7. Kupuji DVD přehrávač?

Pak se opět musím zeptat, co od něj očekávám. Nejjednodušší „pseudokino“ vznikne již spojením DVD přehrávače s televizorem. Zvuk ve stereu mohou poskytnout reproduktory zabudované v televizoru, můžeme jej však vést i přes výkonový zesilovač k reprosoustavám. Cinche pro stereosignál má každý přehrávač. DVD přehrávač + televizor patří k nejskromnější výbavě pro sledování filmů, přehrávač do 2 500 Kč k tomu bohatě postačí, a nejsme-li nároční při poslechu samotné hudby, zastane v pohodě i funkci CD přehrávače. Většina DVD přehrávačů je navíc vybavena obvody pro vytvoření pseudoprostorového zvuku, které při přehrávání filmu více či méně úspěšně vykouzlí iluzi prostoru. Pokud ale usilujeme o opravdový prostorový zvuk, neobejdeme se už bez vícekanálového zesilovače a dekodérů prostorového zvuku – podle toho volíme i DVD přehrávač vybavený patřičnými dekodéry.

Ideálním doplňkem DVD přehrávače jako součásti domácího kina je AV receiver/zesilovač. Ten většinou obsahuje i dekodéry prostorového zvuku (výjimkou jsou starší modely, které mají jen analogový DPL) a neklade tedy takové nároky na vybavenost přehrávače samotného.

 

8. Chci mít multimediální centrum?

Má-li být DVD přehrávač univerzálním centrem domácí zábavy, klademe nároky i na jeho schopnost prohlížet fotografie (v jaké kvalitě se zobrazí je dobré vyzkoušet v prodejně, perfektní výkony nejsou u nejlevnější kategorie pravidlem), případně přehrávat komprimovanou hudbu – sledujeme, jaké zvládne formáty a bitrate. Budeme-li si přes DVD přehrávač pouštět vypalované filmy komprimované např. v DivX, je třeba se přesvědčit, že budeme s reprodukcí spokojeni: jestliže přístroj deklaruje DivX, neznamená to automaticky, že film přehraje plynule a umí přečíst i české titulky.

Podle toho, jak chceme přehrávač využívat, hledíme i na jeho vybavení – funkcemi i konektivitou (dekodéry, videovýstupy RGB/YUV, Progressive Scan, možnost propojení s počítačem).

 

Co by mělo domácí kino umět

Především chceme, aby integrovaný receiver + přehrávač systému all-in-one (AIO) nebo samostatné komponenty (tedy buď přímo DVD přehrávač, nebo spolu s AV receiverem) přehrál vše, co od něj očekáváme. K základní výbavě patří dekodéry, díky kterým jde do jednotlivých kanálů správná „porce“ zvuku. Standardem jsou dnes Dolby Digital (DD), Dolby Pro-Logic II (DPL II) a Digital Theatre System (DTS) – zejména ten občas chybí výrobkům nejnižší cenové třídy (do 5 000 Kč). Další zvukové formáty obvykle oceníte až u vyspělejších sestav (například ty s příponami ES a EX jsou určeny sestavám s dalším jedním či dvěma kanály – 6.1, 7.1). O formátech prostorového zvuku se dočtete více v S&V 2/05.

Kromě dekodérů nabízejí systémy domácího kina (či AV receivery) i další úpravy prostorového zvuku, díky kterým se lépe přizpůsobí poslechové místnosti a vkusu uživatele. K tomu obvykle slouží procesor DSP (Digital Sound Processing), který umí simulovat různá zvuková prostředí (např. pomocí časového posunu digitálního signálu v jednotlivých kanálech). Jeho vyladění je poměrně pracné a není pravidlem, že takto upravený zvuk je vždy přínosem. Bohaté možnosti nastavení DSP nabízí například Yamaha. Důležité jsou i schopnosti přístroje přečíst různé typy nosičů. Od současných přehrávačů očekáváme, že dokáží přehrát nejen běžná DVD (Video) a dvojvrstvé DVD DL, ale i vypalované verze (nejlépe obě: DVD-R/RW a DVD+R/RW, nově i DVD±R DL; více se o formátech disků dočtete v testu DVD rekordérů na str. 50), ale také CD disky (včetně CD-R/RW), rozlousknou komprimovaný formát MP3 (případně i další formáty, např. WMA) a zobrazí digitální fotografie (JPEG). Multifunkční DVD přehrávače zvládnou i komprimované videoformáty, nejrozšířenější je dnes DivX na bázi MPEG4, které ocení především sledovači filmů z počítače. DVD přehrávače obvykle umějí přehrávat i starší formáty videodisků, Super Video CD (SVCD) a Video CD (VCD). Podrobný popis různých videoformátů najdete např. v S&V 6/04.

K nadstandardnímu vybavení patří schopnost přehrávat audiofilské formáty SACD (zejména přístroje Sony a Philips) a DVD-A (např. Panasonic a LG), zde však je třeba zvážit, že jejich kvality rozeznáme teprve s dokonalou poslechovou aparaturou. Některé systémy mohou být vybaveny také VHS videorekordérem. Nadstandardem jsou i již zmíněné sofistikovanější dekodéry prostorového zvuku, které však využijeme spíše pouze okrajově, k obrazovým výhodám pak patří výstup pro progresivní videosignál, který počítá s „lepšími“ zobrazovači.

Při výběru mějte rozhodně na paměti, aby si obrazové formáty kina rozuměly s vaším zobrazovačem. Jinak by se také mohlo stát, že při přehrávání vybraných DVD neuvidíte kompletní obraz. Obvyklé jsou zobrazovací režimy Pan and Scan, schopné pokrýt obrazem většinu obrazovky, Letterbox, který zobrazí celý film formátu 16:9 na monitoru 4:3, a Wide 16:9 pro širokoúhlé zobrazovače – o typech zobrazení se dočtete v S&V 1/05).

Protože domácí kina mají tendenci stát se univerzálním centrem domácí zábavy, je jejich pravidelnou součástí i rozhlasový tuner, od kterého očekáváme dostatek pamětí (alespoň 40), měl by též rozumět textovým informacím vysílaným spolu s rozhlasovým signálem (funkce RDS).

Mezi další možnosti patří volba jiné zóny poslechu, která umožňuje pouštět zvuk do stereosoustavy v jiné místnosti. V ideálním případě lze takto zásobit vedlejší pokoj zvukem z jiného zdroje, než jaký využíváme v tom „našem“ pokojíčku. Některé komponenty AIO a DVD přehrávače jsou též vybaveny sloty pro paměťové karty, které se využijí například při prohlížení fotografií, pokud chceme na domácím kině přehrávat MP3 písničky z přehrávače, měl by být komponent vybaven rozhraním USB.

 

Výhody a nevýhody systémů "vše v jednom"

Systémy all-in-one snadno a za relativně málo peněz nahradí celou sestavu komponentů (DVD přehrávač + AV procesor + zesilovač/AV receiver) jediným komponentem a ještě k tomu přidají vhodnou sestavu reprosoustav. Některé modely umějí dokonce nahradit zvuk mnoha bedýnek jedinou, pracuje se pak s odrazy zvuku od stěn místnosti a/nebo s elektronickou úpravou zvuku.

Mezi hlavní výhody patří přátelská cena, velmi snadná instalace (odpadá problém s připojováním komponentů a reprokabely jsou součástí výbavy), jednodušší ovládání i úspora místa.

Od AIO však nemůžeme očekávat zázraky. DVD/CD přehrávače předají zobrazovači slušný obrazový signál, který z hlediska diváckého vjemu jistě předčí obraz z analogových zdrojů (VHS, analogová TV) a na běžný televizor (s úhlopříčkou do 70 cm) bohatě postačí, ale velké úhlopříčky moderních zobrazovačů (plazmy, LCD, projektory) už vyžadují náročnější AV receivery. 

Domácí kina AIO také poskytnou v běžném obýváku kvalitní prostorový zvuk jako ozvučení filmu, ale při poslechu hudby ve stereu nebo z nosičů DVD-A/SACD se nemohou (zejména díky malým reprobedýnkám) rovnat dražším sestavám. Vměstnání komponentů do jedné škatulky zjednoduší instalaci i řešení prostoru, ale zároveň ubývá místa pro víc konektorů, ovládací prvky mohou být na sebe namačkané a méně přehledné, řada funkcí se na přední panel vůbec nevejde, jste tedy odkázání jen na menu a dálkový ovladač. Nevýhodou kompaktního domácího kina je i to, že s přibývajícími technickými zázraky bude stárnout rychleji než komponentní domácí kino – all-in-one v podstatě nelze upgradovat.

 

Jak to spojit

Základní podmínkou kvalitního výkonu domácího kina je správné propojení. Nejprve sledujeme spojení s televizorem, protože jeho obrazovku potřebujeme pro všechna důležitá nastavení. V zásadě se nabízejí tři možnosti přenosu videosignálu, každá jej zpracovává jinou formou a také v jiné kvalitě. Nejjednodušší je přenos přes jeden (obvykle žlutý) konektor cinch, kde jdou všechny obrazové informace „v jednom balíku“ a výsledek je proto nejméně kvalitní. Lepší variantou je proto S-video (konektory hosiden), kdy se přenášejí zvlášť jasový a barvonosný signál, nejkvalitnější je pak přenos oddělených složek RGB buď přes tři konektory cinch, nebo častěji pomocí konektoru scart. Rozklad videosignálu při tomto zapojení zaručí ostřejší obraz, zamezí slévání či chvění barevných ploch na hranách a poskytne stabilnější vjem. Doporučujeme zvolit toto propojení – i kdyby váš zobrazovač nebyl vybaven vstupem scart, určitě jej jednou obměníte a modernější model již jej mít bude.

Výhodou konektoru scart je také to, že zároveň s obrazem přenáší i zvukový stereosignál. Pokud scart nemáme, vedeme stereosignál mezi televizorem a komponentem AIO běžným kabelem s dvojicí cinchů.

Pokud jsme před AIO dali přednost komponentnímu domácímu kinu, musíme vyřešit i cestu prostorovéhu zvuku z DVD přehrávače do AV receiveru/zesilovače – děje se tak digitálně přes optický (Toslink) nebo koaxiální (cinch) kabel. Kvalita propojení je rovnocenná, musíme se však přesvědčit, že AV receiver/zesilovač a DVD přehrávač mají stejný typ vstupu/ výstupu, protože ne všechny komponenty jsou vybaveny oběma možnostmi.

Budeme-li chtít poslouchat i hudební „superformáty“ – disky SACD či DVD-Audio, neobejdeme se bez analogového spojení (tedy šest cinchů). Další vybavení vstupy a výstupy poslouží k propojení s jinými přístroji – vstupy pro jiný zdroj signálu (magneotofon) či výstupy pro možnost připojení externího dekodéru (či AV zesilovače/receiveru). Ideální je, když má přístroj alespoň jeden digitální vstup (bývají ve výbavě domácích kin AIO nad 10 000 Kč).

Podrobněji se o propojení domácího kina dočtete např. v S&V 6/04 či 10/04.

 

Bez funkcí nelze vládnout

Základní funkce většinou najdete na ovládacím panelu i na dálkovém ovladači. Pro podrobnější nastavení je nezbytné menu, které se vyvolá na obrazovce TV a nabídne další funkce pro správu parametrů obrazu a zvuku (způsob zobrazení různých formátů filmů, výběr jazyka, titulky, režimy ozvučení, jas, kontrast, barevná sytost...). Výhodou je např. funkce Resume, která dokáže po přerušení přehrávání začít tam, kde jsme před tím skončili.

Běžnou funkcí je také Scan, která postupně přehrává krátké ukázky jednotlivých kapitol filmu a dovolí přímý skok do té, kterou si vybereme. Některé modely umějí samy načíst i jednotlivé kapitoly a zobrazit je jako náhled (funkce Digest). Přístroje jsou vybaveny také různě chytrými dětskými pojistkami (jež například znemožní častější opakování vybraného záběru, zapamatují si „zakázané“ záběry – rodičovská cenzura, znemožní přehrávaní v určitém čase atd.). V nabídce bývá i volba pohledu na stejnou scénu z různých úhlů snímaných různými kamerami – Angle.

K těmto obvyklým funkcím přibývají další vymoženosti pro „fajnšmekry“, které se vyskytují u dražších jedinců. Je to například schopnost zapamatovat si přehrávané disky a s nimi spojená konkrétní nastavení, Zoom pro zvětšení obrazu či spořiče obrazovky.

Dálkový ovladač nejenže poskytuje přístup k základním funkcím a menu, ale může mít i další poslání – jistě přijde vhod schopnost řídit i přístroje jiných značek (především TV) – jejich kódy se učí buď automaticky, nebo se zadávají ručně, často jsou kódy nejznámějších výrobců již předprogramované. Další sympatickou funkcí je pak makro, schopnost zapamatovat si sled různých povelů na jedno stisknutí tlačítka, takže při oblíbené činnosti rovnou zapneme např. CD, přepneme režim na stereo a nastavíme určitý stupeň hlasitosti.

 

Kolik stojí AIO

Přístroje nejnižší a střední kategorie (zhruba do 5 000, resp. 10 000 Kč) poskytnou standardní vybavení, občas se blýsknou nějakou specialitou. Neliší se ani tak funkční nabídkou jako provedením – ty nejlevnější mají obvykle jednopásmové plastové bedýnky bez terminálů pro kabely (ty jsou „napevno“ součástí reprosoustavy), jejich integrovaný DVD receiver často nezná pohotovostní režim Standby (musí se tedy vždy fyzicky zapnout přímo na přístroji, nikoli dálkově), mají mrňavé jednořádkové displeje (chcete-li si přečíst název rozhlasové stanice, doporučujeme lupu). Mohou mít také problémy s některými vypalovanými formáty. Jsou určeny nenáročným uživatelům (zejména s ohledem na kvalitu zvuku), kteří chtějí „mít něco na sledování filmů“ (nepočítáme-li variantu DVD přehrávač spojený s televizorem a jeho stereoreprodukcí, protože pak už se nepohybujeme v kategorii domácí kino). Pro spojení s běžným televizorem (o úhlopříčce kolem 70 cm) AIO v ceně do 5 000 Kč bohatě postačí, pořizovat si k nim vyspělé a velké LCD či plazmové TV nebo dokonce videoprojektory je zhola zbytečné.

Nicméně i tato kategorie se stále zdokonaluje – vylepšuje se zejména vstřícnost obsluhy, ovládání mechaniky šuplíku (otevře se i u vypnutého přístroje) a dříve běžná absence dekodéru DTS se stává pomalu, ale jistě výjimkou. Stále častěji umějí solidně přehrávat i DivX, při přehrávání disků se dvěma vrstvami se zkracuje prodleva při přechodu z jedné vrstvy na druhou, u bedýnek se objevují alespoň pérové svorky... Zkrátka nejnižší třída svou vybaveností pomalu dohání tu střední při zachování nízké ceny. Střední třída (zhruba od 5 do 10 000 Kč) často nabízí i přehrávání SACD či DVD-A a obecně je co do přehrávaných formátů mnohem univerzálnější (bezproblémové rozlousknutí DivX by dnes u této kategorie mělo být povinností).

Přístroje mívají výkonnější zesilovače, dvoupásmové repro a v podstatě už nabízejí vše, co od domácího kina očekáváme – i když bez nároků na hifistickou úroveň reprodukce, nejnovější výstřelky v dekódování či v komprimaci signálu, na digitální videorozhraní a další technologické vymoženosti. Domácí kina AIO v ceně kolem 10 000 Kč už pravidelně nabídnou velmi slušný filmový zvuk i obraz. V cenové kategorii od 10 000 Kč do 25 000 Kč se výrobci zaměřují na dokonalejší technologie zpracování obrazu i zvuku a na bohatší funkční výbavu (najdeme zde další dekodéry, vyšší konektivitu, dražší převodníky a procesory pro přepočet obrazových dat, certifikaci DivX Networks atd.), setkáme se i s digitálními audiovstupy nebo s bezdrátovým připojením zadních kanálů.

Domácí kina od 25 000 výše již mají ambice „sytit“ obrazem televizory s většími úhlopříčkami, setkáme se u nich proto s kvalitnějším zpracováním signálu a smysl začíná mít i funkce Progressive Scan, objevuje se též možnost nahrávat pořady na pevný disk či vypalovat je na DVD, u nejdražších modelů kolem 40 000 a výše nepřekvapí digitální rozhraní HDMI/DVI – takové AIO však již svými schopnostmi konkuruje „dospělému“ domácímu kinu, vybudovaného ze samostatných komponentů. Nejdražší modely často mají ambici být ozdobou obýváku a vyrábějí se jako „stylové domácí kino“.

Je třeba mít na paměti, že rozdělení do cenových tříd je pouze orientační a mnohé modely z „nižší kategorie“ se mohou blýsknout funkční výbavou, kterou bychom hledali o třídu výš.

Zajímavou možností jsou sady komponentních domácích kin (např. Denon, Onkyo či Yamaha), kdy lze už zhruba za 20 000 Kč koupit v jednom balíku kompletní sestavu i s reprosoustavami.

Ceny na trhu se během roku příliš nezměnily, mírně se však zvyšuje kvalita nejlevnějších modelů.

 

Technologické novinky a trendy

Jasným trendem je zdokonalování schopnosti i těch nejlevnějších přehrávačů bezproblémově rozlousknout komprimované video na bázi MPEG4 (zejména DivX) – vloni se zvýšilo procento dostupných přehrávačů, které DivX zvládají a přečtou u filmů též české titulky. Do budoucna lze očekávat, že postupně se přehrávače naučí to, co zatím umějí jen počítače – dešifrovat MPEG4 vyšší generace (např. AVC – Advanced Video Coding) a už tento rok by DVD měla pomalu „začínat umět“ přehrát MPEG4 ASP (Advanced Simple Profile).

Ve snaze o multimediální využití se DVD přehrávače samozřejmě otevírají i přehrávání MP3 přímo z přehrávače přes USB, roste i počet modelů se sloty pro paměťové karty. Přibývá také přehrávačů s rozhraním typu DVI nebo s univerzálnějším HDMI pro plně digitální propojení (podrobně o HDMI a dalších typech digitálního rozhraní viz např. Co je co v S&V 10/05).

Domácí kina se stále více snaží stát univerzálním centrem domácí zábavy, a proto přibývá i jejich doplňkových funkcí – trendem je nástup „nahrávacích“ kin, jako je například Panasonic SC-HT 1500 vybavený pevným diskem pro záznam televizního pořadu nebo JVC řady TH-R vybavené DVD rekordérem. Je třeba zmínit, že přichází nová generace médií a přehrávačů, která se pravděpodobně začne šířit již tento rok – jsou to nástupnické formáty HD DVD (High Density) a BD DVD (Blu- Ray Disc), které by se teoreticky mohly spojit a umožnit zrod univerzálního média. Tyto formáty však rozhodně v krátké době nevytlačí běžné DVD.

Domácí kina mají trend zjednodušovat se a zmenšovat, na trhu se objevují dokonce i minisystémy pro domácí kino, které přehrají DVD a zprostředkují domácí kino se stereozvukem ze svých bedýnek (např. JVC UX-GD6M v S&V 10/05), vynořila se řešení schopná simulovat prostorový zvuk prostřednictvím odrazů od stěn místnosti nebo elektronickou zvukovou úpravou, a obklopit tak posluchače zvukem prostřednictvím pouhého páru strereofonních reprosoustav nebo jediné soustavy s vysokým počtem reproduktorů (každý napájený separátním zesilovačem) – jako např. Yamaha YSP-800.

« Zpět | Tisk