A A A

 

ČTENÍ ZÁZNAMU A KAPACITA

Ačkoli systém DVD byl již na stránkách našeho časopisu podrobně popsán, mj. i ve zmíněné stati, na úvod zopakujme alespoň některá základní fakta. A to nejen proto, že opakování je matkou moudrosti, ale i proto, že ne každý uvedené číslo přelouskal. Začít můžeme u názvu systému, čímž zároveň osvětlíme prvý v praxi hojně rozšířený OOO, tedy obecně oblíbený omyl. Zkratka DVD neznamená Digital Video Disc. Tak se jmenoval jeden z jeho předchůdců, prosazovaný skupinou kolem firem Pioneer, Thomson a Toshiba. Když se výrobci dohodli na jednotném standardu, zvolili kompromisní, ale zároveň také výstižnější označení Digital Versatile Disc. To zdůrazňuje, že možnosti tohoto média jsou všestranné, neomezují se pouze na záznam videa (versatile = víceúčelový, univerzální, všestranný).

 

Jak DVD funguje? Disk DVD na první pohled nerozeznáte od běžného CD. Ani nemůžete, protože má shodný průměr i tloušťku a užívá stejný bezkontaktní způsob čtení dat laserovým paprskem. Ovšem s tím rozdílem, že velikost záznamových prohlubní je mnohem menší (0,4 místo 0,834 mikrometru), jejich vzdálenost výrazně kratší (0,74 místo 1,6 mikrometru) a záznamová kapacita mnohonásobně větší (obr. 1). V souvislosti s tím byla zkrácena vlnová délka paprsků snímacího laseru ze 760 na 650 až 635 nanometrů.

 

DVD disky byly navrženy a nyní se také již vyrábějí ve čtyřech provedeních s typovým označením DVD-5, DVD-9, DVD-10 a DVD-17, které přibližně odpovídá jejich kapacitě v gigabajtech. Skutečná datová kapacita jednotlivých typů je následující: jednostranný jednovrstvý 4,4 GB, jednostranný dvouvrstvý 8 GB, dvoustranný jednovrstvý 8,8 GB a dvoustranný dvouvrstvý 15,9 GB. Tím se dostáváme k druhé tradované nepřesnosti. Tato datová kapacita je o něco nižší, než výrobci udávaných 4,7, 8,7, 9,4 a 17 GB. Rozdíl je způsoben tím, že ti ji neuvádějí ve skutečných GB, ale v miliardách bajtů, které nazývají „gigabajty". Opravdový GigaByte, jak odpovídá matematickým zákonitostem v hexadecimální soustavě, totiž není 1000x1000x1000, ale 1024x1024x1024 Byte. Podle kapacity pojmou disky DVD-5 až DVD-17 od dvou do osmi hodin audiovizuálního záznamu. Jejich maximální hrací doba ovšem nezávisí jen na kapacitě, ale i na počtu a kvalitě obrazových a zvukových stop, interaktivní výbavě atd. Tím jsme již trochu nakousli, co DVD všechno nese.

 

V prvé řadě je to obraz, komprimovaný systémem MPEG-2, jehož základní princip je snad již dostatečně znám. Zopakujme proto jen stručně, že při přepisu se komplexně ukládá až každý patnáctý snímek, a ze zbylých mezisnímků se zaznamenávají jen rozdíly v jejich obsahu. Tento algoritmus však není pevný, při dynamických proměnách obrazu, např. v místech střihu apod., se může interval mezi kompletními snímky zkrátit. Systém MPEG-2 účinně snižuje potřebný datový tok při zachování vysoké kvality obrazu. Jeho horizontální rozlišení dosahuje až 480 řádek, tedy dvojnásobku maximálního rozlišení videosystému VHS a podstatně vyšší je i odstup videosignálu od šumu. Ostrost a zejména klid obrazu přitom závisí na zvoleném datovém toku. Čím je datový tok vyšší, tím může být obraz dokonalejší a naopak. Systém DVD konzervuje stávající televizní normy PAL a NTSC, přehrávače DVD si však standardně poradí s oběma. 

 

Druhou složkou (u DVD-Audio prvou) je zvuk. A právě kolem něj, přesněji kolem způsobu kódování jeho prostorové verze, se vedly těžké boje. Na jedné straně stál americký pětikanálový standard Dolby Digital, na druhé až sedmikanálový evropský systém MPEG-2. Vítězství si nakonec zajistil prvý z nich, avšak mnohé tituly a přehrávače podporují také jeho poraženého protivníka. A protože i tady platí, že když se dva perou... objevil se na scéně ještě pětikanálový standard DTS - Digital Theater System. Kromě komprimovaného zvuku lze na DVD ukládat také nekomprimovaný zvuk, nahraný metodou pulsně kódované modulace (PCM), a to s 16, 20 nebo 24 bitovým převodem a vzorkovacím kmitočtem 48 či 96 kHz. Vyšší vzorkovací kmitočet je přitom určen hlavně pro tituly DVD-Audio. Co z toho všeho vyplývá pro uživatele? Přehrávače jsou v závislosti na původní nahrávce schopny dodat stereofonní zvuk a prostorový zvuk v Dolby Pro-Logic a v Dolby Digital a podle výbavy i v MPEG-2. Na jednom disku přitom může být uloženo až osm různých zvukových stop, např. s několika jazykovými mutacemi, v rozličných systémech apod.

 

Kromě obrazu a zvuku může disk DVD nést také grafické informace, např. menu, vícejazyčné titulky a rozličné provozní pokyny, např. pro dělení programu na kapitoly, pro různé řetězení scén, pro vícestupňový dětský zámek apod. Některé z nich jsou dané, jiné závisí na volbě producenta disku. Jedním z daných údajů je informace o regionu, pro který je disk určen. Připomeňme, že před zavedením systému DVD si velké filmové společnosti vymohly rozdělení světa na šest regionů s tím, že pro každý z nich budou vyráběny jinak kódované přístroje a disky. Zatímco u přístrojů se počítalo, že budou určeny vždy jen pro konkrétní region (v zahraničí se však již objevily i první modely pro víc zón), u disků záleží jen na producentovi, zda je uzpůsobí pro jeden, dva, tři... či všechny regiony. Příslušná informace je zakódována v záhlaví disku a samozřejmě uvedena na jeho obalu. Regionální dělení uživatelům DVD zužuje akční radius a vyžaduje zvýšenou obezřetnost při nákupu disků i techniky v zahraničí. Pochopitelně, že i tato akce vyvolala reakci, takže se objevily postupy, jak omezení překonat. Některé zahraniční servisy dokonce již nabízejí úpravu přehrávačů DVD na multiregionální. Ale aby úvodní teoretické opakovani nekončilo pesimisticky; v jednom jsou všechny přehrávače DVD skutečně univerzální - „ze zákona" přehrávají i klasické CD audio a původní Video CD. Některé vzácné výjimky tento povinný rámec dokonce ještě rozšiřují, když si poradí i s nahrávatelnými disky CD-R a CD-RW.

« Zpět | Tisk