A A A

 

Obrazový disk DVD způsobil revoluci v domácím kině, jeho raketový start předčil rychlost nástupu videokazet i cédéček. Za tři roky od svého uvedení se stal jedním z nejdynamičtěji a i nejúspěšněji nastupujících produktů spotřební elektroniky všech dob. Pro americký trh bylo vydáno již přes 6 500 titulů DVD, pro japonský 3 000 a pro náš 500. Ale nezůstalo jen u základních verzí DVD-Video a DVD-ROM, objevily se i vzájemně si konkurující zvukové odnože DVD-Audio a SACD.

Okamžitý skok na začátek libovolné kapitoly filmu bez přetáčení, možnost volby jazykových verzí, titulků a doprovodných informací, mechanická odolnost, jednoduchá manipulace a malé rozměry – tím vším disk odstrčil videokazety z jejich dosavadního výhradního postavení. Navíc: obrazová kvalita je výrazně lepší než u všech předchozích nosičů, prostorovému zvuku přibývají kanály, schází již jen, aby se disky DVD daly nahrávat také doma. Jde to! Zatím sice pouze v Japonsku a za dlouhý peníz, ale jde to. Na tamním trhu jsou dokonce k dostání již dva konkurenční stolní přístroje, Pioneer a Panasonic, z nichž prvý pracuje ve formátu DVD-RW a druhý DVD-RAM, a ve startovní jamce zaklekává Philips se třetím standardem DVD+RW.

DVD Fórum, nejvyšší instance pro obecně závazné normy, loni stanovila, jaké vlastnosti má mít DVD jako záznamové médium. Tomuto zadání, označovanému VRF (Video Recording Format), zatím odpovídají jen dva formáty – DVD-RW a DVD-RAM (obr. 1), třetí, DVD+RW, její požehnání nedostal. To dosud neobdržely ani zmenšené kotoučky DVD-ROM pro videokamery. DVD tak dělá čest svému rodovému jménu „digitální všestranný disk“ i množstvím všestranně neslučitelných variant. Ne že by o kompatibilitu všichni nestáli, jenom ji každý vidí v jiné perspektivě. Zatímco Philips ji se svým DVD+RW slibuje hned (DVD-RW je dosud jediné kompatibilní se současnými standardními DVD přehrávači), i když ironicky zrovna jeho produkt má být uveden jako poslední až koncem letošního roku, Pioneer a Matsushita/Panasonic jsou přesvědčeni, že jimi zaváděné standardy DVD-RW a DVD-RAM jsou o tolik lepší, že se jim ostatní přehrávače DVD přizpůsobí. Informace o domácím nahrávání disků jsou tak zatím hlavně sliby, jak to bude úžasné, až to opravdu bude. 

 

DVD-R 

Jednou zapisovatelné DVD-R (Recordable) užívá obdobnou technologii záznamu dat jako již zdomácnělé zvukové CD-R, tj. vypálení laserem do vrstvy organického polymeru. První generace disků DVD-R měla kapacitu 3,95 GB, u současné dosahuje 4,7 GB, tedy úrovně jednostranného DVD-Video. To přivítaly zejména firmy připravující podklady pro lisované disky DVD, neboť si mohou ověřit výsledek ještě před zahájením hromadné výroby. Počátkem letošního roku byl formát DVD-R rozdělen na tuto „authoringovou“ verzi a na verzi „všeobecnou“. U prvé se uplatňuje laser s vlnovou délkou 635 nm, u druhé s délkou 650 nm, který vytváří podmínky pro předpokládanou budoucí schopnost zápisu na DVD-RAM. Výhoda disků DVD-R je v tom, že je bez obtíží přečte většina počítačových mechanik DVD a přehrávačů DVD. Jejich nevýhoda, alespoň ve srovnání s videokazetami, vyplývá z principu „jednou a dost“. Pro domácí použití není formát významný, nevyrábí se pro něj stolní přístroj, jen počítačové mechaniky, a je drahý. 

 

DVD-RW

Od prosince 1999 se na japonském trhu prodává domácí DVD-RW (Rewritable) videorekordér Pioneer DVR 1000 (obr. 2), který přijde v přepočtu asi na sto tisíc korun. Protože užívá záznam VRF, lišící se od DVD-Video, nelze disky DVD-RW přehrávat na současných přehrávačích. Výrobce se pro tento nový formát rozhodl proto, že přináší editační funkci. Nahrávku na disku je možné rozdělit až na 999 částí a reprodukovat je v pořadí podle vlastních seznamů, tzv. playlistů (obr. 3). Těch může být pro každý disk až devadesát devět. Je to srovnatelné s programováním reprodukce z cédéčka nebo z minidisku. Ve skutečnosti se nahrávka fyzicky nijak nemění, jen se technikou nelineárního střihu bez poznatelných švů přehrávají její části v určeném pořadí.

DVD rekordéry mají dvě hlavní části: záznamovou a čtecí a kódovací a dekódovací. Analogové obrazové a zvukové signály do nich přicházejí buě z libovolného externího zdroje přes obvyklé konektory, nebo po detekci z vestavěného tuneru. Přístroj je převede na digitální, které pak v reálném čase kóduje a směšuje (multiplexuje). Kodér, využívající kompresi MPEG2 s proměnným datovým tokem, se podle zadané doby záznamu nebo datového toku sám nastaví na optimální parametry obrazu a zvuku. Zpracovaná data se ukládají do mezipaměti RAM (bufferu) a laser je vypaluje do disku postupně, po blocích. Pokud uživatel záznam přeruší, přístroj uzavře kapitolu a před vyjmutím disku na něj jako poslední zapíše aktuální informace o obsahu. Fyzikální podstata nahrávání je stejná jako u DVD-R, tedy záznam laserem do předem vylisované zvlněné spirálové drážky při konstantní lineární rychlosti záznamu vůči snímači. Stejná je i datová kapacita jedné vrstvy, tj. 4,7 GB. Při použití jednovrstvého disku činí maximální doba záznamu ve standardním režimu (SP), garantujícím kvalitu srovnatelnou s videozáznamy S-VHS, dvě hodiny a v ručním režimu (MN) v závislosti na zvoleném datovém toku, a tím i jakosti nahrávky jednu až šest hodin. Předpokládaná životnost disku DVD-RW je tisíc přepisovacích cyklů. 

 

Protože pro využití předností komprese s proměnným datovým tokem je třeba mimořádně rychlého zpracování velkých objemů dat, vyvinul Pioneer pro svůj rekordér vlastní řídicí systém, který poskytuje vylepšenou kvalitu obrazu. Zároveň jako jeden z prvních vyrobil také spotřebitelský kompresní obvod DDCE (Dolby Digital Consumers Encoder) pro účinnou kompresi zvukových dat. Aby se formát nedostal do klatby filmových distributorů, je v nahrávači uplatněna několikastupňová ochrana proti kopírování, která nedovolí zápis chráněných programů ani reprodukci nelegálních kopií disků. Ochranou proti záznamu programového obsahu, zabezpečeného šifrováním CSS, jsou vybaveny dokonce i nenahrané disky. Formát DVD-RW se těší poměrně velké pozornosti výrobců. Po Pioneeru DVR 1000, který se touto dobou objevuje na americkém trhu a koncem roku by měl dorazit i do Evropy, budou následovat již avizované DVD-RW rekordéry Sharp a Zenith. Kromě zmíněných výrobců se k tomuto formátu aktivně hlásí také firmy Hitachi, JVC, LG Electronic, Mitsubishi a Kenwood. Současné běžné DVD přehrávače sice disky DVD-RW reprodukovat neumějí, avšak mohly by se to naučit – stačí změnit jejich programovou výbavu, tzv. firmware. 

 

DVD+RW

Propagační slogan praví, že přístroje DVD+RW jsou DVD přehrávače s červeným tlačítkem nahrávání. Philips a spoluautoři tohoto formátu (Hewlett-Packard, Mitsubishi, Ricoh, Sony a Yamaha) tvrdí, že právě jejich varianta přepisovatelného DVD přináší uživatelům v největší míře výhody vysoké paměťové kapacity, odpovídající pěti CD-ROM, rychlého přístupu k uloženým datům a hlavně schopnost číst všechny formáty disků. Mechaniky a nahrávače DVD+RW mají reprodukovat všechny formáty CD, DVD-ROM, DVD-Video a pravděpodobně i DVD-R a DVD-RW, ale nebudou umět číst ani zapisovat DVD-RAM. Očekává se však, že dokáží vypalovat i CD-R a CD-RW.

Zastánci tohoto formátového tábora již v roce 1997 prohlásili, že je určen jen pro počítačová data a nikoli pro domácí video. Ale byla to zjevně pouze kouřová clona, která měla uklidnit DVD Fórum a konkurenty. Původní formát 1.0 o kapacitě 2,8 GB, nekompatibilní se všemi ostatními přehrávači a mechanikami, byl totiž loni opuštěn. Na jeho místo nastoupil disk DVD+RW s „klasickou“ kapacitou 4,7 GB, která stačí na 80 minut vysoce kvalitního MPEG videa, čtyři hodiny nekomprimovaného zvuku v CD kvalitě nebo až 9 000 snímků megapixelového rozlišení. DVD+RW data čte a zapisuje jedenáctkrát rychleji než běžné CD, přitom jeho používání je stejně snadné, protože je shodně s klasickými disky volný bez krabiček či kazet. Horší je to již s individuální editací záznamů, tam za svými konkurenty zaostává.

Philipsův domácí rekordér DVD+RW (obr. 4) má mít premiéru na konci letošního roku, a to ve všech variantách pro jednotlivé televizní normy najednou. Protože bude využívat formát DVD-Video, měly by jím zapsané disky hrát ve většině současných přehrávačů. Dalším prototypem stolního modelu DVD+RW se zatím veřejně pochlubil jen francouzský Thomson. DVD Fórum ovšem formát DVD+RW zatím nepodporuje, ačkoli autorské společnosti jsou jeho členy. 

 

DVD-RAM

V krabičce uzavřený disk Panasonic DVD-RAM (Random Acces Memory) navazuje na obdobně uspořádané optické disky s menší hustotou záznamu a kapacitou, užívané jako počítačové zálohovací médium již od roku 1990. DVD-RAM verze 1.0 s kapacitou 2,6 GB na jedné straně je založen na principu záznamu se změnou fáze, přičemž přebírá některé postupy z magnetooptických disků. Jeho lisovaná vodicí drážka opět nese časovací data, značky jsou vepsány jak do ní, tak do prostoru mezi drážkami. Vzhledem k rozdílům v uspořádání dat, odlišné odrazivosti povrchu a drobným odchylkám formátu však tento disk není kompatibilní s většinou přehrávačů a mechanik DVD. Oboustranné DVD-RAM se dodává pouze v kazetě, jednostranné i bez ní. Disk lze přepsat až stotisíckrát, záznam by měl mít životnost třicet let.

Po dvouletém úspěšném užívání tohoto média v počítačovém oboru (obr. 5) je od letošního 20. června na japonském trhu ke koupi také prvý stolní rekordér DVD-RAM Panasonic DMR-E10 (obr. 6), pro americké teritorium překřtěný na VDR-10000. Přestože je dražší než pionýrský Pioneer, jeho vlastnosti jsou podobné. Přístroj, pracující ve standardu NTSC, obsahuje analogový tuner, časový spínač se všemi obvyklými obvody pro zpříjemnění obsluhy a analogové AV vstupy s korektorem časové základny, které umožňují pořídit záznam z videokazet v kvalitě předčící originál. Stejně jako Pioneer dovoluje při programovaném přehrávání podle playlistu označit na každém disku až 999 úseků (scén) a zvolit pořadí, v jakém budou uváděny, s tím, že pro jeden disk lze stanovit až 99 takových rozvrhů. V červenci by se měl objevit nový jednostranný disk DVD-RAM s kapacitou 4,7 GB, který umožní hodinový záznam ve špičkové kvalitě s průměrným datovým tokem 10 Mb/s (režim XP), dvouhodinový ve standardní jakosti s polovičním datovým tokem (SP) nebo až čtyřhodinový v úsporném dlouhohrajícím programu (LP). Specifikace DVD-RAM 2.0 počítá i s malými disky o průměru osm centimetrů, a to jak v kazetách, tak „volně loženými“, určenými pro přenosné přístroje, zejména pro videokamery. Nejlepší nakonec: Protože Panasonic DMR-E10 přehrává kromě svých záznamů i DVD-Video, CD-Audio a Video CD v high-end kvalitě, může se stát plnohodnotným srdcem domácího systému.

 

Formát DVD-RAM podporují také další výrobci spotřební elektroniky, mj. Hitachi, Samsung a Toshiba. Například jihokorejský Samsung hodlá uvést svůj DVD-RAM rekordér DVR-2000 na americký trh již ve třetím čtvrtletí letošního roku, a to za 1 999 dolarů. I jeho stroj má stejně jako Panasonic jen analogové vstupy.

 

Nakonec shrnutí a věštírna. DVD rekordéry dovedou v zásadě totéž, co současné videomagnetofony VHS/S-VHS, jenže líp, kvalita obrazu se blíží záznamům v digitálních videosystémech DV/D-VHS a vyšší je i obslužný komfort. Přístroje nahrávají z obvyklých zdrojů – vestavěných tunerů a přes linkové vstupy ze satelitních přijímačů a jiných videopřístrojů. Pioneer a snad i ostatní výrobci plánují časem jejich doplnění o digitální vstup FireWire a o tuner pro příjem digitálního televizního vysílání, což by umožnilo technicky elegantní spolupráci s digitálními videopřístroji a záznam digitálního televizního vysílání bez ztrát při digitálně-analogových a analogově-digitálních převodech. Îel, mimořádně velkou péči věnují výrobci tomu, aby se na DVD videorekordérech nedalo kopírovat, takže přepisovat filmy na nich nepůjde, nebo se to přinejmenším nevyplatí. Další věc, kterou nebudou umět, je zpracování záznamů. Pro běžné použití ho ve značné míře nahrazuje vyspělé přehrávání podle soupisky (playlistu), ale pro skutečný sestřih vlastních programů stavěny nejsou.

Se slučitelností s dosavadními formáty a přístroji DVD se to má zatím všelijak. Philips kladl při vývoji DVD+RW důraz na to, aby se nové kotouče daly reprodukovat na osmdesáti až devadesáti procentech nynějších přehrávačů. Složitější je to u DVD-RW a DVD-RAM. Japonský model Pioneera DVR 1000 ovládá jen záznam podle VRF, takže není zpětně kompatibilní, evropský typ, ohlášený na konec letošního roku, by si měl poradit i s reprodukcí DVD-Video. 

Přepisovací disky jsou sice zatím dost drahé, např. typ DVD-RW přijde asi na 1 200 korun, ale například TDK předpokládá, že jejich cena bude klesat stejně rychle jako u CD-R. Připomeňme, že u nich se z podobné výše snížila na dvacetinu. Ještě nějakou dobu ovšem potrvá, než se rekordéry DVD propadnou do cenové kategorie, v níž se odehrává většina obchodů s přehrávači. Kdo tedy uvažuje o nákupu přehrávače DVD, nemusí rezignovat. Musí jen počítat s tím, že teprve příští rok přijdou na trh typy, které budou schopny přehrávat zapisovací DVD bez omezení. Filmoví fanoušci s chutěmi na DVD tak mají nyní dvě možnosti: počkat a ještě rok to vydržet s klasickými videokazetami nebo koupit, užívat si a doufat. 

 

Videokamery bez pásku

Videokazetám začala slabounce zvonit hrana již v roce 1997, kdy se na trhu objevila kamera Hitachi se záznamem na pevný disk velikosti kreditní karty s kapacitou 260 MB. Zásluhou vysoké ceny, pohybující se kolem devadesáti tisíc korun, a nízkého rozlišení obrazu, komprimovaného podle MPEG1, se však prodávala jen v zanedbatelných počtech. S nástupem zapisovatelných disků DVD chytily kamery bez pásku druhou mízu. Na loňské výstavě IFA byl úspěšně předveden prototyp videokamery DVD-RAM Hitachi s kompresí MPEG2, který by měl být k dostání od konce letošního roku asi za 65 000 korun (obr. 1). Aby velikost kamery zůstala v rozumných mezích, točí se v ní zmenšený osmicentimetrový disk. Tyto jednostranné disky, prodávané nyní asi za deset dolarů, dokáže přehrávat počítačová mechanika DVD-RAM GF 1050 stejného výrobce. Kamera má pouze výstup PAL, výstup pro datové připojení chybí. Výrobce argumentuje tím, že v nejbližší době budou mít všichni zájemci možnost přehrávat v počítači dvoustranný, přepisovatelný formát Single-DVD, který přináší v režimu MPEG2 kvalitu srovnatelnou s DV. Na jednu stranu osmicentimetrového disku DVD-RAM uloží videokamera při datovém toku 6 Mb/s, zajišťujícím horizontální rozlišení až 500 řádek, tj. shodné s DV, maximálně třicet minut záznamu a při nižším rozlišení, odpovídajícím přibližně kvalitě VHS, až 120 minut. Při hodnocení podle kvality obrazu má Hitachi v souboji s páskem velmi dobré šance. Obraz, poskytovaný pilotním modelem, působil velmi slibně. Velkou překážkou rozšíření těchto přístrojů je ovšem nekompatibilita se současnými přehrávači DVD. To je možná i jeden z důvodů, proč Matsushita/Panasonic prototyp své videokamery DVD-RAM zatím vozí jen z jedné výstavy na druhou.

 

DVD disk však není jediným potenciálním hřebíčkem připraveným u rakve videokazet. Například Sharp prodává za 1 500 marek v pozoruhodných počtech kameru VN-EZ1 (obr. 2), která záznam ukládá na paměťovou kartu SmartMedia. Přístroj pracuje se zbrusu novou kompresí MPEG4. To, co na první pohled logicky vypadá, ještě nemusí být pravda. Jestliže komprese MPEG2 zajišťuje dvakrát lepší obrázky než MPEG1, bude MPEG4 dvakrát lepší než dvojka? Îel, ne. MPEG4 je sice výkonnější než MPEG2, ale obraz výrazně nezlepšuje. Čtvrtá verze komprese byla navržena jako multifunkční a interaktivní datový formát, mimo jiné pro přenos videa telefonem a internetem. Sharp tedy s VN-EZ1 nemíří na obvyklou skupinu uživatelů kamer, ale spíš na uživatele počítačů. Ti by měli mít Microsoft MediaPlayer ve verzi 6.0, podporující nejmladší kompresní standard. Odesílané obrázky mají rozlišení 160 x 120 bodů, srovnatelné s MPEG1, ale MPEG4 poskytuje navíc proměnnou snímkovou frekvenci, která se přizpůsobuje možnostem datového spojení. Standardní datový tok kamery je 64 kb/s, což odpovídá přenosové kapacitě digitálních komunikačních linek ISDN. Doprovodný zvuk je v osmibitové telefonní kvalitě. Karta s kapacitou 8 MB pojme šedesát minut videa nebo 576 statických obrázků s rozlišením VGA (300 000 bodů), drobeček tedy funguje i jako digitální fotografický přístroj. Výrobce ho opatřil pouze manuálně zaostřovaným objektivem se světelností 1:3,4 a polohou makro pro ostré zachycení i velmi blízkých objektů, transfokace je pouze digitální. Kamera, napěchovaná nejmodernější technikou, určitě zaujme internetové nadšence, pro běžné vážnější využití její obraz kvalitativně nevyhovuje, což ovšem příští generace přístrojů mohou změnit. Otevřená zůstává otázka kapacity paměťového média – pro celovečerní filmy ve slušné kvalitě je zatím nedostatečná.

 

Jinou cestou se vydala společnost Sony, když vyvinula videokameru, která záznam ukládá na minidisk, přesněji na datový minidisk druhé generace s kapacitou 650 MB, ale použít lze i běžné „hudební“ typy. Videokamera DCM-M1 (obr. 3), rozměrově srovnatelná s přístroji DV, se již prodává v Japonsku a Americe. Až se objeví na evropském trhu, budou moci filmaři natočit na MiniDisc 2 dvacet minut záznamu v dobré kvalitě, odpovídající zhruba úrovni záznamů Video Hi8. Přístroj má desetinásobný transfokátor, videovýstupy, počítačové rozhraní USB a velký barevný zobrazovač LCD, na němž jsou začátky scén zobrazeny jako miniaturní obrázky. Pokud se malým kolíčkem vedle zobrazovače klikne na položku pestrého menu, lze technikou popadni a pusť známou z počítačů přesouvat scény do žádaného pořadí. Dokonce jsou možné i jemné úpravy výsledné sekvence. Skoro samozřejmostí je titulkovač s výběrem písem, působivé je využití zobrazovače a kolíčku jako grafického tabletu, obrázky a písmenka lze nakreslit rovnou do záznamu. Když je film hotový, šup s ním na internet. Kamera, která pracuje s kompresí MPEG2, funguje i jako domovská stránka, má svou vlastní adresu a každý běžný prohlížeč ji najde. Je-li připojena k počítači s novým MediaPlayerem, který umí číst soubory MPEG2, lze film hned předvádět a ukládat. Hrací doba minidisků je sice zatím krátká, ale koncept přístroje, který dovede stříhat a bezproblémově prezentuje záznamy na internetu, je prozíravý a perspektivní.

« Zpět | Tisk