A A A

Hluk je nežádoucí zvuk a je velmi relativní, co je nežádoucí. Hluk nás obklopuje a proniká, obtěžuje nás, ale často je také naším přičiněním produkován. Sledujeme-li se zájmem akční film v domácím kinu, nějaký ten decibel navíc nám nevadí. Posloucháme-li však svou oblíbenou jemnou hudbu nebo chceme-li spát, sousedovo domácí kino nás ruší. Při vyšší hladině hluku z okolí nastavujeme samozřejmě vyšší hladinu hlasitosti svého poslechu. Dodavatelé wattů z řad výrobců spotřební elektroniky zařízení si mnou ruce, hygienici si rvou vlasy. Sousedé tlučou do zdí, stropů či ústředních topení a my, pokud jsme aspoň trochu osvícení, začínáme přemýšlet, co by se s tím dalo udělat. No jistě, zvuková izolace. Ale jak ji vytvořit? Čtěte další řádky!

 

Hluk je z fyzikálního hlediska zvuk jako každý jiný, takže zákonitostmi jeho vzniku, šíření a zániku se zabývá akustika. Speciální problematice hluku a boje za jeho likvidaci se pak věnuje akustika životního prostředí (anglicky enviromental acoustics - pokud se jedná o hluk ve volném prostoru) a stavební akustika (building acoustics - pokud se jedná o hluk uvnitř budov). Nás bude samozřejmě zajímat především stavební akustika. Do její kompetence spadá přenos hluku z jednoho vnitřního prostoru budovy, tedy místnosti, do jiného prostoru (jiné místnosti). Předpokládá se přitom, že mezi místnostmi je alespoň jedna pevná přepážka, zpravidla stěna nebo strop, případně podlaha.

 

Ujasněme si nejprve, jaký je mechanismus přenosu hluku uvnitř budovy. Hluk vzniká v některé místnosti a šíří se vzduchem ke stěnám, podlaze a stropu. Při dopadu zvukové vlny na pevnou přepážku se materiál přepážky rozkmitá, čímž se v ní vybudí pružné vlnění. To se jako zvuk v pevném prostředí šíří dál. Přepážka se může rozkmitat i přímým mechanickým kontaktem, v případě podlahy například dopadem jehlového podpatku (tzv. kročejový hluk) nebo vibrací pračky, stěna se zase krásně rozechvěje při zatloukání hřebíku. Pokud se stěnou či jinou přepážkou šíří zvukové vlnění, její povrch kmitá a zpětně vyzařuje zvuk do veškerého okolního vzduchu, tedy do všech místností, které s touto přepážkou sousedí. Pevné prostředí ovšem dobře vede zvuk i na velkou vzdálenost, takže hluk se může stavební konstrukcí dostat i do místností, které jsou od původního zdroje hluku značně odlehlé a jsou od něj odděleny třeba i několika dalšími stěnami či stropy.

 

Nejzákladnějším protihlukovým opatřením je tedy konstruování stavby tak, aby se šíření hluku na velkou vzdálenost zabránilo. Šíření zvuku pevnými látkami je obecně tlumeno nehomogenitami v materiálu, takže přenos hluku stavební konstrukcí můžeme potlačit vytvářením umělých nehomogenit. Provádí se to např. vkládáním izolačních spár s pružnými vložkami. Lze také použít stavebních materiálů s vysokým vnitřním tlumením (pěnové silikáty - např. pórobeton, Siporex apod.). Moderní stavby z betonových panelů, popřípadě s monolitním železobetonovým skeletem jsou samozřejmě z hlediska šíření po konstrukci pro hluk pravým rájem; prostý člověk, který v nich musí pobývat, pak přichází k hotové věci a na popsané základní úrovni už nemůže udělat vůbec nic.

 

Co tedy dál?

Na dalším stupni jsou opatření, která mají zabránit vniknutí hluku do konstrukce. Pračku postavíme na gumové podložky, jehlové podpatky necháme chodit po koberci nebo pružném linoleu (pravda, chudák linoleum). Pokud je zdroj hluku v blízkosti některé stěny, můžeme mezi něj a stěnu vložit clonu v podobě tuhé a pokud možno těžké desky - něco jako těžkotonážní paraván z dřevotřísky, lignátu (desky Cetris) nebo něčeho podobného. V krajním případě je možné (někdy i nutné) takovými clonami opatřit celé plochy stěn, což se v současné době řeší nejčastěji předstěnami ze sádrokartonových desek, montovaných na samostatné nosné konstrukci. Tato konstrukce je od vlastní stěny oddělena mezerou, která se ještě vyplňuje tlumicím vláknitým materiálem (Orsil, Rockwool apod.). Stavební úpravy tohoto druhu provádějí "na klíč" firmy, které pracují s technologií Knauf nebo Rigips. Využívají přitom unifikovaných konstrukčních prvků v podobě speciálních plechových U-profilů. Jedno "účko" se připevní k podlaze v jisté vzdálenosti od stěny, druhé ke stropu, do vzniklých žlábků se zakotví svislé nosníky z podobného profilu, a na tyto stojiny se montuje sádrokarton. Dá se to samozřejmě udělat i ze dřeva, místo sádrokartonu může být dřevotříska, podstatné ale je, že vytvořená předstěna se nikde nesmí dotýkat stěny, kterou má izolovat.

 

Pomoci může i sestřička prostorová akustika. Pro množství zvukové energie proniknuvší z místnosti do stěn je totiž rozhodující hladina hluku uvnitř místnosti, a tu můžeme alespoň do jisté míry snížit tím, že patřičnou akustickou úpravou snížíme dobu dozvuku v místnosti, ve které je inkriminovaný zdroj zvuku.

 

Stop! Teď se musíme zastavit a něco si ujasnit. Zvuková izolace je věc zásadně jiná než tlumení za účelem snížení dozvuku. Chceme-li snížit dozvuk, pokrýváme stěny materiálem, od kterého se zvuk co nejméně odráží. Chceme-li zamezit šíření hluku, potřebujeme materiály, kterými zvuk co nejméně proniká. Obecně je tento požadavek splněn tím lépe, čím je použitý materiál těžší. Příklad opaku: lehké pěnové nebo vláknité materiály, které se používají v prostorové akustice, mají zvukově izolační vlastnosti nevalné a snížení hladiny hluku, kterého se jejich použitím dosáhne, je pouze nepřímé. Souvisí totiž jen se snížením intenzity pole odražených vln v důsledku snížení doby dozvuku, přičemž na intenzitu hluku, který se šíří od zdroje přímo ke stěnám, nemá žádný vliv. Protihlukový efekt opatření takového druhu je tudíž jen omezený.

 

Stop podruhé! Míra průniku hluku pevnou přepážkou silně závisí na kmitočtu. U sinusového signálu platí, že proniká tím lépe, čím je jeho kmitočet nižší. U obecného hluku pak nejlépe pronikají složky s nejnižšími kmitočty. Z tohoto pravidla existují výjimky, které se uplatňují u materiálů s malým vnitřním útlumem - např. u skla. Takové materiály "zvoní", což znamená, že na některých kmitočtech (a to i dosti vysokých) rezonují a v okolí těchto kmitočtů se jejich izolační vlastnosti prudce zhoršují.

 

Jestliže už jednou hluk ve stavební konstrukci máme, neexistuje žádná možnost, jak mu zabránit, aby se ze stěn zpětně nevyzářil. Pokud se vyzařovaného hluku chceme nějak zbavit, zbývá třetí stupeň - musíme mu do cesty postavit překážku. Nejvhodnějším řešením je opět přídavná stěna neboli předstěna, kterou jsme si již popsali. V jednoduchém provedení ze sádrokartonu 12,5 mm je možné dosáhnout útlumu kolem 11 dB, s dvojitým sádrokartonem 14 až 15 dB. Možná to vypadá jako málo, ale pokud se nejedná o extrémní hlukové situace a rušení hlukem nepřesahuje příliš hranici postřehnutelnosti, pak takové zlepšení může subjektivně znamenat úplné odstranění slyšitelného hluku. Nu a v extrémních situacích nezbývá, než se uchýlit k extrémním opatřením. Pokud to statika stavby snese, je možné použít předstěn z klasického zdiva, pokud nikoli, je nutné použít lehké předstěny v dvojitém nebo i vícenásobném provedení. V případě potřeby je možné obdobně ošetřit i strop (snížený podhled), takže do místnosti vlastně vestavíme ještě jednu místnost, zmenšenou o vzduchové mezery a tloušťku použitého materiálu. Ale pozor! V rámci sádrokartonových úprav interiérů se často instalují snížené podhledy z materiálů na bázi minerálních vláken (OWA, Thermatex, Rockfon apod.). Tyto materiály však mají zvukově izolační vlastnosti velmi špatné. Proti hluku pomáhají jen nepřímo tím, že snižují dobu dozvuku upravené místnosti. I zde totiž může trochu pomoci prostorová akustika - při menším dozvuku se proniklý hluk méně "rozléhá".

 

Pro průnik hluku do místnosti z vnějšího prostředí platí pravidlo nejslabšího článku, a nejslabším článkem v technice zvukových izolací jsou vždy okna a dveře. Pro jejich kvalitu platí všechna uvedená pravidla, především pak pravidlo hmotnosti - čím těžší, tím lepší. U oken to znamená co možná nejsilnější sklo, třebas 6 mm a více, případně zdvojené tabule. Vyšší požadavky na izolaci samozřejmě splní vícenásobná okna. U dveří je to podobné - mají-li skleněné výplně, platí totéž co o oknech. Jinak je nutné zavrhnout veškeré úsporné sendvičové konstrukce a přidržet se pokud možno klasiky, tedy dřevěného masivu nebo masivních komprimovaných materiálů (dřevotříska, desky MDF). Velkou roli u oken a dveří hraje jejich utěsnění. Hluk totiž velmi snadno proniká různými škvírami a spárami, jejichž případný výskyt může celkové izolační vlastnosti zcela znehodnotit. Proto se používají různé vložky zpravidla z pěnové gumy (molitan příliš dobře nefunguje), které se při zavření stlačí. U moderních konstrukcí je na to obvykle pamatováno, starší nebo mírně rozeschlé exempláře je nutné vybavit dodatečně. Čalounění dveří má rovněž jistý efekt, nejpodstatnější je ale to, že při klasickém potažení dveří například koženkou se obvykle výrazně zlepší utěsnění.

 

Tak si to shrneme. Pokud hodláme stavět či provádět stavební adaptace, pamatujeme na omezení možností šíření hluku konstrukcí stavby. Pokud jsme v hotové stavbě, sami produkujeme hluk a nechceme rušit své okolí, podnikneme opatření proti průniku hluku do konstrukce (pružné podložky, předstěny) a samozřejmě také do vnějšího prostoru (zesílená okna a dveře). A jsme-li hlukem rušeni, přičemž jeho zdroj je mimo dosah našich možností, nezbude nám, než se obehnat protihlukovými bariérami v podobě předstěn a snížených stropů. A ještě jednou - závěsy, čalounění a jiné lehké úpravy interiéru znamenají jen málo významný, pokud vůbec jaký přínos. Koberce (s výjimkou asfaltových a betonových) pouze trochu chrání proti kročejovému hluku. Všechny skutečně účinné zásahy se podobají stavbě, stojí nemalé peníze a ubírají z užitečného prostoru místností, zázraky se ale bohužel nedějí.

 

Pozn. HiFimarkert.cz :

technické parametry, typová označení konkrétních modelů stejně jako zmiňované ceny chápejte pouze ve vztahu k datu vydání článku!

« Zpět | Tisk